English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Română Українська Português Eesti 中文

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Tak učil ten, kterého lidé nazývali Janem. Podobenství o hlasu srdce
 

Božská podobenství/Tak učil ten, kterého lidé nazývali Janem. Podobenství o hlasu srdce


Tak učil ten, kterého lidé nazývali Janem. Podobenství o hlasu srdce

Řekl Ježíš: „Nedívej se přezíravě na člověka toho:

vysoko se pozdvihl ten, kdo začal v sobě zlo — v dobro obracet!“

Ze vzpomínek Apoštola Ondřeje


Žil jeden člověk. Nebyl chudý, ale nebyl ani bohatý. Ničím zvláštním se neodlišoval od lidí, kteří žili kolem. Nebyl už mlád, ale nebyl ještě ani stár…

A ten člověk měl slabou duši…

Semena dobra už v duši byla — ale ještě nevyklíčila…

Žil člověk ten — tak, jako kolem něj žili všichni… A ovládaly ho jeho rozmary a jeho neřesti… A spoutávaly ho jeho obavy a jeho slabosti… A nedařilo se mu dobře: jeho život ubíhal… střídaly se všední šedé dny…, nebylo v nich radostí ani úspěchů…

Každý den večer ten člověk přemýšlel: „Tak tedy zítra — budu se chovat lépe, už se víc nepoddám svým slabostem a svým neřestem!“

Ale přišlo „zítra“… — a znovu ho ovládaly jeho rozmary a neřesti a spoutávaly ho jeho obavy a jeho slabosti…

Jednou se člověk zamyslel: „Proč nemůžu žít tak, jak bych chtěl sám? Proč se nechovám tak, jak vím, že je třeba se chovat? Proč mě ovládají moje neřesti a spoutávají moje obavy?“

Začal přemýšlet — ale nenašel příčinu toho, proč nežije tak, jak považuje za správné, proč se nechová tak, jak sám chápe, že správné je.

A začal se tehdy člověk ptát Boha: „Otče můj a Stvořiteli! Proč nemůžu žít tak, jak bych chtěl; chovat se tak, jak považuji za správné? Proč jsem se stal otrokem svých neřestí a svých rozmarů; svých obav a svých slabostí? V čem je příčina?“

A Bůh mu odpověděl: „Ale vždyť to nemá žádnou příčinu! Podle svojí vůle — se můžeš chovat tak, jak se sám chovat chceš!“

A řekl tehdy člověk: „Poraď mi tedy: Jak to mám dokázat a co mám udělat — aby moje neřesti a moje slabosti přestaly ovládat můj život?“

A Bůh odpověděl: „Pokaždé předtím, než cokoliv uděláš nebo řekneš — poslouchej hlas srdce svého duchovního a udělej to tak, jak radí. Tak ovládneš slabosti a obavy a zbavíš se neřestí a rozmarů!“

A člověk se rozhodl Boží radu dodržet.

Příští ráno vstal a udělal předsevzetí, že pokaždé bude prosit o radu svoje srdce duchovní — předtím, nežli čin vykoná; předtím, nežli slovo promluví…

A každé ráno starý otec toho člověka — říkal synovi slova nelaskavá, vrčel a nadával. Říkal mu otec, že je nehodný syn a že všechna pokolení synů lidských — žijí nesprávně, a vypočítával všechny svoje křivdy a všechny svoje hořkosti a obviňoval syna svého ve všem, v čem byl i v čem nebyl vinen…

A začal otec synovi nadávat, slova urážlivá říkat.

A vzkypěl hněv v člověku tom kvůli slovům hořkým, urážlivým… Už byl připraven, jako obyčejně, odpovědět otci — a sám slova jedovatá vyslovit, když si připomenul Boží radu.

A srdce stihlo zašeptat: „Zadrž slova urážlivá, neboť tě miluje otec tvůj: vždyť se rmoutí kvůli tvému neštěstí! I ty ho miluješ! Zadrž slova hněvivá — a popros za odpuštění!…“

A jako odpověď na nadávky otcovské — se člověk poklonil a řekl: „Odpust mi!“ A hněv uhasl. Objal člověk otce — a odešel za svou prací.

A otec jeho se podivil… a od nynějška přestal nadávat.

… A večer šel člověk ten domů po těžké práci. Nakoupil si jídla rozmanitá a přemýšlel o tom, jak si bude pochutnávat na všelijakých lahůdkách… Ačkoliv měl velký sklon k obžerství…

A zašel on do domu mladé vdovy, žijící s malými dětmi. Žena mu měla splatit dluh, ale stále nedokázala ušetřit peníze.

Dávno jí chtěl říci, že jí dluh odpustí. A rozhodl se, že dnes to konečně udělá. A vešel do domu chudé vdovy a řekl jí, že jí odpouští její dluh. Vdova mu děkovala, klaněla se až k zemi. A člověk už chtěl odejít, ale srdce mu šeptá tichounce: „Nech dětem to jídlo, které jsi si koupil pro sebe! To budou mít radost!“

Člověk ten… tak-tak, že dokázal příkaz srdce splnit. Ale když rozdal pamlsky dětem — i v něm se zdvihla radost veliká. Domů kráčí lehce, celý je štěstím přeplněn, nohy pod sebou necítí! A srdce v hrudi — jakoby píseň zpívalo!

Každý den se nestávalo, že by člověk hlas srdce uslyšel, pokaždé nedokázal splnit to, co mu našeptávalo… Ale den ode dne se stále více pokoušel žít tak, jak srdce přikazuje, s každým dnem ho stále méně ovládaly jeho rozmary a jeho neřesti, stále méně ho omezovaly jeho obavy a jeho slabosti.

Klíčila semena lásky srdečné v duši!

… Jednou ten člověk šel a vidí: mnoho silných a zlých lidí bije chlapce dobrého. Ale lidé, kteří jdou mimo, — jenom přidávají do kroku, odvracejí se, nevměšují se do toho, obcházejí stranou: aby se jim samým od těch zlých něco špatného nestalo.

A člověk ten smělostí nevynikal. Chtěl také projít mimo, jakoby se ho to netýkalo… Ale srdce — nešeptá, ale křičí: „Jestli nepomůžeš ty — ubijí člověka výborného! Ale ty ho můžeš zachránit!“

Ale člověk se bojí, strach svůj přemoci není v jeho silách… Nedokáže ani utéci, ani pomoci…

Ale srdce se neutišuje: „Zachraňuj rychleji!“

Začal tedy člověk volat Boha, protože nedokázal překonat strach. A ne šeptem jenom pro sebe, ale z plna hrdla vykřikl: „Bože! Pojď sem! Bože! Pojď sem!“

Lidé, kteří šli kolem, se údivem zastavili. A ti, kteří kráčeli stranou — se také přiblížili. Začali i jiní ze všech stran přibíhat k tomu místu, zastavovali se a dívali: co se tu děje a kde je tu Bůh? A takový dav se shromáždil — že se zlí lidé polekali, pustili chlapce a rychle se schovali.

A chlapec se zvedl se země a děkuje tomu člověku: „Jaký jsi smělý! Zachránil jsi mě!“

Člověk jde domů a srdce v hrudi — jak sluníčko září a říká: „Láska je silnější, nežli všechny strachy!“

… Čas ubíhal — a život toho člověka byl stále lehčí a radostnější.

Jednoho nedělního dne si člověk ten vyšel na procházku. Šel, a naproti němu jde vdova — ta, které dluh odpustil. Usmívá se na něj vlídně, hluboce se klaní.

A člověk ten — na její krásu se zadíval… Ženy ho velice přitahovaly, ale považoval svůj chtíč — za obrovský hřích.

Začal se člověk na stranu odvracet, aby neviděl, ale tehdy si vzpomněl — a požádal o radu srdce.

A srdce mu říká: „Podívej se pořádně, také i vnímáním duševním: líbí se ti ta žena?“

Člověk se podíval — a všechno se v něm láskou rozsvítilo!

Říká srdci: „Neznám lepší! Té bych dal všechno!“

„Tak čeho se bojíš? To není chtíč, — co si přeješ ne pro sebe, ale chceš druhému darovat! To znamená, — že se v tobě probudila láska! Jdi za ní a řekni jí, že ji miluješ!“

Člověk to tak udělal. Přistoupil k ní a řekl: „Miluji tě! Vezmi si mě!“

Všichni známí a sousedé kolem začali říkat: „Takový hloupý člověk! Tolik majetku si nashromáždil, mohl by si najít bohatou nevěstu! Ale on — vdovu s malými dětmi si bere!… Je to vdova — a tak by neprovdaná přece nezůstala…“

Ale člověk slyší píseň srdce: Štěstí daruješ — štěstí obdržíš! Štěstí si pro sebe za peníze nekoupíš!“

A srdce hoří stále zářivěji, stále silnější láskou plane! A přeměňuje — i slova člověka, i jeho skutky!

A v krátkém čase se ten člověk oženil s tou ženou. A láska jejich vzájemná srdečná — začala všechen jejich život ozařovat, domov zahřívat! Začali spolu děti vychovávat, také rodiče uctívat.

A děkoval člověk Bohu: „Otče můj a Stvořiteli! Tvoje rada — celý můj život přeměnila, štěstí mně darovala! Už jsem přemohl svoje rozmary a svoje neřesti, překonal jsem svoji nemohoucnost a svoje obavy!“

A Bůh mu odpovídá: „Ten, kdo se hlas srdce duchovního naučil poslouchat, — toho může vykonat ještě mnohem více! Neboť hlas srdce — to je hlas Lásky! A vše, co se s láskou buduje a tvoří, — ode Mne přichází! Neboť JÁ jsem LÁSKA!“

<<< >>>
 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt