English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Română Українська Português Eesti 中文 日本

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Kapitola šestá: Loupežníci
 

Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola šestá: Loupežníci


Kapitola šestá:
Loupežníci

Jednou do roka, v letní době, se Alexej vydával do města, kde byl obchod se solí. Toto městečko vyrostlo na cestě na Sibiř v blízkosti naleziště soli a proto mělo rozvinutou obchodní síť.

Tady Alexej nakupoval těch pár věcí, co se starcem Nikolajem nutně potřebovali k životu. A také odesílal dopisy, co mu dal starec, a bral si na odeslání i od jiných lidí z vesnice žádosti, pokud nějaké byly. Na těch několik dní se ve městě ubytoval u místního státního úředníka nebo u vojvody. Mnoha lidem, kteří sem přicházeli se svými problémy, sepisoval různé papíry, a za to měl zásobu inkoustu, papíru a trochu peněz — na to, co se starcem naléhavě potřebovali: například právě tu sůl, aby si mohli udělat na zimu zásobu hub a zeleniny.

Ale tento rok to v létě nestihl udělat.

Byl už pozdní podzim, když Alexej konečně skončil se všemi hospodářskými pracemi v poustevně, a vydal se do města. Tam všechno úspěšně vyřídil.

Zpátky se Alexej vracel v radostné náladě ducha. Bylo mu lehko u srdce z pocitu, že jeho rady byly lidem alespoň trošku k užitku, že svou prací a slovy přinesl těm lidem, s kterými rozmlouval, pomoc, třebaže nevelkou.

Bylo jasné počasí, první mrazík zpevnil cesty, rozblácené od deště — a šlo se lehce.

Sluníčko — jako by se na rozloučenou mazlilo — hladilo svými paprsky poslední zlaté lístečky na břízkách…

… Loupeže na cestách nebyly v té době ničím zvláštním.

Lidé utíkali do lesů z nucených prací, utíkali tam před vojenskou službou, utíkali z klášterů a pousteven před surovými pilíři nové víry nebo fanatizmem víry staré, i před krutostí statkářů a nových majitelů dolů. Nacházeli útočiště v lesích tajgy, a někteří z nich se srocovali do band a hledali obživu na obchodních cestách.

* * *

Alexeje přepadli čtyři loupežníci.

Lupiči se dopálili kvůli tomu, že Alexejovi neměli co vzít… Trochu soli a papír — to bylo všechno. Začali ho surově mlátit; vylévali si svoji zlost na celý svět za svůj zničený, beznadějný život…

Potom hodili tělo zmláceného, polomrtvého Alexeje do rokle…

— Je třeba ho dorazit! Udá nás, začnou po nás pátrat! — řekl vůdce loupežníků.

— No výborně! Stejně nás už všude hledají! Ale hřích zabití si na svědomí brát nechci! — odpověděl ramenatý loupežník se zamračeným pohledem, nejurostlejší a nejsilnější z útočníků.

— Ani já, spravedlivý se vybarvil! Čisťounký chceš zůstat? Kdepak! — zlostně vyprskl pohlavár.

Podal ramenatému sekyru:

— Na, doraž ho!

… Alexej pokojně a jasně najednou pochopil, že právě tohle je ta smrtelná hodina. Ale smrti se nepolekal. Dokonce se tak nějak zaradoval, že se právě teď všechno skončí a on, že možná uvidí Ježíše, dozví se všechno, co nevěděl, ale chtěl by vědět, a pochopí to, co doteď ještě nepochopil…

Obrátil se k loupežníkům a pronesl řeč o tom, že jim odpouští bolest, kterou mu způsobili a smrt jeho těla, kterou zamýšlejí.

Alexej začal pronášet modlitby o odpuštění hříšníkům jejich nevědomosti toho, co činí. Pochopení, že jeho modlitba za tyto zbloudilé je ta maličkost, kterou teď může udělat, mu přineslo klid. Alexejova slova o poučení a záchraně hříšných duší, které ztratily v duchovní tmě schopnost milovat, vytékala z hlubin jeho duše. Obracel se k Ježíšovi, Který — Jediný, určitě ví, jak jim pomoci, těmto nešťastným…

Loupežník, který stál se sekyrou v ruce, ho s údivem poslouchal, a potom pustil sekyru:

— Nedokážu to, ty sám dobij toho blaženého…

— Cože? Zpátky k «rozkolníkům» tě to táhne? Ale kde byla ta tvoje «víra», když jsi ke mně přišel? Dívej se teď, možná, ho Bůh spasí za to, že je mnich a «štipečník»* a že se nekřižuje dvěma prsty? Nebo nespasí? Nu? Zkusíme to? Jeho život je teď v mých rukách!

… Pohlavár přistoupil, vzal sám sekyru, chtěl se rozmáchnout a… najednou se očima setkal s jasným, jakoby zářivým a podivuhodně klidným pohledem Alexeje.

Podivil se a také ho nezačal dobíjet…

Tři další kumpáni se mlčky dívali na to, co se dělo.

Vůdce se zeptal Alexeje:

— Když jsi takový smělý, půjdeš k nám do bandy? Pak tě nechám naživu! Já odvážné potřebuji!

— Ne, pro tohle mi nebyl život dán…

— A ty jako — víš, proč?

— Právě teď se to možná na «onom světě» i dozvím.

… Pohlavár si odplivl, zaklel…, ale zabíjet ho nezačal.

Alexeje, zalitého krví, nechali pomalu umírat v rokli…

Z posledních sil se Alexej doplazil k cestě a ztratil vědomí.

* * *

Alexeje ovládl neočekávaný, nepopsatelný a blažený klid. Pociťování těla s jeho bolestí zmizelo…

Alexej uviděl v plápolajících plamenech svíček obličej Ježíše na ikoně. Ten obličej začal náhle jakoby ožívat. Ježíš se na Alexeje usmál a vztáhl k němu Ruce! Alexej se k Němu začal natahovat, ale nemohl se Ho dotknout… Jako by je oddělovala průzračná stěna…

Viděl, jak se pohybují Ježíšovy rty: «Já tě čekám, Můj synu, ale ne teď: musíš toho ještě hodně poznat a vykonat!»

… Alexej tato slova uslyšel nebo je prostě jen pochopil… Ale Ježíš se na něho stále díval — a jeho duši naplňovala Ježíšova Láska! A Alexej věděl, že právě ta Ježíšova Láska je to Nejdůležitější!

Potom už nic neviděl a nepociťoval…

* * *

Starec Nikolaj vyšel ven z poustevny; poprvé za patnáct let.

Přišel k té chalupě ve vesnici, kde měl chromý stařík jediného koníčka v celém okolí. Poprosil, aby ho zapřáhl!

— Aljošu pojedu hledat, stalo se mu neštěstí, zapřahej, pro Krista!

… Zamračený majitel koníka bez námitek zapřáhl do vozu svoji hubenou kobylku. Sám jel se starcem.

… Našli Alexeje. První fujavice už posněžila cestu.

Ale našli ho — ještě živého. S námahou zvedli tělo a položili ho do vozu.

— Nepřežije, — zachmuřeně pokýval hlavou chromý stařík… Ale svlékl si kabát a přikryl jím Alexeje.

Vydali se na zpáteční cestu.

Starec Nikolaj mlčel. Na kolenou mu spočívala Alexejova hlava. Opatrně přidržoval jeho tělo: vůz se silně otřásal na zmrzlých výmolech.

Smrtelně bledý Alexejův obličej byl překvapivě klidný a překrásný… Pramínky speklé krve zpod světle rusých vlasů jako by dokonce zdobily jeho tvář…

Před starcem Nikolajem ze zjevila podoba Ježíše s pohledem, pronikajícím až do hloubi duše. Starec Nikolaj se díval do Ježíšových očí a modlil se: «Ať se stane všechno podle Tvojí Vůle, Pane!»

* * *

Alexej přežil, ale uzdravoval se pomalu.

Starec Nikolaj se o něho staral jako o malé dítě. Krmil ho lžičkou.

Dlouho klečíval před ikonou, a ve světlých očích se mu blyštěly slzy…

Jindy se posadil vedle Alexeje a vedli spolu besedy.

Ten čas se Alexejovi vtiskl do paměti klidem a štěstím, bez ohledu na pomalé navracení tělesného zdraví.

On tělo skoro nepociťoval, a jeho duše jásala nad tím, že mu bylo dáno — uvidět Ježíše!

Vyprávěl o tom starci Nikolajovi:

— Možná, že to byla jen vidina, pouhé blouznění z bolesti… Ale jak si na to vzpomenu — srdce se mi naplní štěstím!

— Nepřísluší mi to posuzovat… Ale — Ježíš ti zachránil život, zjevil Se ti, a tedy to musí mít nějaký důvod… Jemu je známý, ale nám, hříšným, ne…

A že jsi spatřil Ježíše — to ochraňuj v srdci. Ale lidem o tom zbytečně neříkej…

Zkoušky, včetně tělesné nemohoucnosti, nám jsou často dávány pro poučení a upevnění ducha!

A uvidět svoji smrt tak blízko — to je veliký dar od Boha!

Bude dobré udělat si závěry z toho prožitého a svěřit Pánu Bohu budoucnost!

<<< >>>
 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt