English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Română Українська Português Eesti 中文

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Kapitola desátá: Veliký Poutník
 

Ódinova sága/Kapitola desátá: Veliký Poutník


Kapitola desátá:
Veliký Poutník

Ve městě je časné ráno. Velká řeka mocně nese své průzračné vody k moři. Žulové nábřeží je v tu dobu ještě bez lidí. Lehká mlha se pomalu pohybuje nad klidnou hladinou vody.

Nad řekou krouží bělokřídlí rackové a svým křikem připomínají mořská prostranství.

Je to místo našich setkání s Ódinem ve městě. On si se mnou dal schůzku tady — a já jsem přišla.

Hranice Jeho ohromného nemateriálního Těla ze Světla je na tomto místě velmi výrazná! Když ji přestupuji, doslova vycházím ze světa hmoty — a vcházím do toho prostoru, kde je jenom Bůh.

Ódin mě vítá, a projevuje Se nejen jako Láska, ale i jako Gigantičnost a Moc Svého Božského Majestátu!

Zeptala jsem se:

— My dnes ukončíme zapisování ságy, Ódine?

— Nepředbíhej Mě, ve snaze dozvědět se, jak skončil Olavův příběh! Dovol Mi vyprávět všechno, co zamýšlím!

… A On se ponořil do Ticha, ze kterého se jako vlny začala zvedat Jeho slova:

— Dívej se kolem a do hloubky! A poznávej Mě! Mě — všude, celého!

Spatři, jak Já žiji ve Mnou stvořeném Stvoření — Něžnou Láskou, pronikající do všeho!

Spatři: je jenom Život — Život Boha ve vesmíru!

A ten Život je přítomný ve všem: v každé bylince i v žulových skalách, v kroužících raccích, i v lidech, vykonávajících svoji pozemskou cestu…

A spravedlivé duše rostou tak, že se přeměňují ve zjemnělou lásku, — aby mohly dosáhnout Blaženosti a Síly ze Splynutí s Všechnotvořící Božskou Láskou!

Všechny miluji, pečuji o ně, napravuji zbloudilé, a ty, toho hodné, Já očekávám v Prvopočátečním Domově, kde jsou všichni Dosáhnuvší Jednotným Oceánem Stvořitele, kde jsou Všichni Jednotní v Něm!

… Ódinova slova dlouho obklopovalo jen průzračné Ticho.

Po čase jsem se zeptala:

— Pověz mi, Ódine, co můžeme změnit v tomto světě?

— Ne mnoho…

Ale, přece jen, můžeme učit lidi usmívat se — místo toho, aby se mračili a odsuzovali druhé, a vyhledávali nebo vymýšleli jejich nedostatky.

Můžeme je učit srdečnému vztahu k těm, kdo jsou vedle nich, a pomoci bližním.

Můžeme jim vysvětlovat to, jak je škodlivé a destruktivní pro ně samotné — nenávidět, závidět, žárlit…

Můžeme zkusit naučit lidi méně se bát života a oceňovat podivuhodné možnosti přeměny sama sebe a světa kolem! Vždyť Bůh je s námi a je připraven podat každému, kdo je toho hoden a chce to, Pomocnou Ruku!

Můžeme dát lidem pochopit, že všechny myšlenky a emoce člověka jsou jak otevřená kniha, kterou velice snadno Bůh čte! A není nic skryto, a ani skryto být nemůže před Jeho Vševědoucností!

Můžeme lidi učit pozorovat projevy Božského v jejich životě!

A ještě jim musíme vysvětlit, že by se měli snažit nikomu neškodit a nenarušovat harmonii! Vždyť je to přece tak prosté!

Můžeme jim darovat klíč, otevírající dveře duchovního srdce! Vždyť právě otevřené a správně rozvinuté duchovní srdce umožňuje naučit se vidět a slyšet Boha — a v budoucnu přímo získat Jeho Vedení v životě!

Právě tak žil i Olav, když pomáhal lidem poznávat Pravdu o Bohu.

Znající Pravdu usměrňuje růst a rozvoj duší. Taková je práce Boha, Který pracuje, pokud je vtělený na Zemi.

Kolik toho může udělat Bůh, když žije v těle, podobném tělu obyčejného člověka?

Mnohokrát přicházeli Božští Duchové na Zemi, aby přinesli lidem Pravdu. Ale Božské Vědomosti se v nezkreslené čistotě dlouho neuchovají!… Jen nemnozí lidé bývají obvykle schopni pochopit celou hloubku Učení a mohou dosáhnout Příbytku všech Dokonalých pod vedením Velikých Učitelů…

* * *

Uplynulo už tolik let, že lidé dávno zapomněli příběh o kupci Olavovi a jeho manželce Annice. Vystřídala se pokolení. Pravnuci těch, kdo byli jejich současníky, už dospěli a vychovávali svoje děti…

… Ale Veliký Poutník šel po zemi.

Málokomu z lidí se odhalil Jeho Majestát. Jeho oděv byl prostý. Plášť s kapucí ukrýval Jeho tělo před větry a nepohodou, a sloužil Mu i za postel. Poutník neměl ani meč, ani luk. Měl jenom hůl a nůž za pasem, které byly užitečné na cestě.

A měl dva společníky: bílého vlka, jménem Trjuggvi, což znamená Věrný, a havrana, jménem Alvis, což značí Moudrý.

Před mnoha lety si Poutník toho havrana vzal k sobě, když byl ještě mládětem, a vyléčil mu zlomené křídlo.

A z lovecké jámy jednou zachránil bílého vlčka…

Oba zachránění se stali na dlouhé roky společníky Poutníka na Jeho putování.

A délka Jeho života značně převyšovala věk smrtelníků.

On šel po zemi tělem, podobným tělu obyčejného člověka: vlnité vlasy, bílé jako sníh, až na záda, bílé vousy, držení těla mladíka a lehká chůze, mohutná ramena a ruce zralého muže, naplněného nevídanou silou. A také — zářící pohled Toho, Kdo se dívá na to, co se děje ve světě — z Velikých Božských Hlubin.

Havran letěl vysoko na obloze a měkkými hrdelními výkřiky občas Olavovi něco říkal, a Olav jeho jazyku rozuměl.

Mohli bychom si pomyslet, že havran vidí dál… Ale nebylo to tak. Ať už Alvis, kroužící ve výšce, viděl jakkoliv daleko, ale Olav viděl dál…

Zářivá Podoba ze Světla s Olavovým obličejem obemykala prostranství, zvedala se až do nebe a pronikala proudy Božské Síly prostorem na všechny strany — jako by nebylo zemské kůry!

On vycházel z Hlubin, do Kterých malé duše nedohlédnou.

A jakýkoliv koutek Země mohl Poutník uvidět. A o jakékoliv duši se mohl dozvědět všechno, co On potřeboval, Všechno, co bylo zapotřebí, se snadno odhalovalo pohledu Božské Duše!

Mohli bychom si myslet, že obrovský vlk Trjuggvi slouží jako spolehlivá ochrana neozbrojenému Poutníkovi… Ale Olavova Síla byla jiná. Vycházela z Oceánu Božské Síly, Který dává Vládcům Síly právo Ho využívat v souladu s Velikou Vůlí všech Dokonalých.

Olav si zvykl být Poutníkem, Který obchází země a zavádí pořádek tam, kde je vhodný Jeho zásah.

Zvykl si na to, že může vnímat jakoukoliv bytost právě tak jasně, jako Sebe. Mohl pocítit růst i té nejmenší bylinky, i neochvějnost žulových útesů, i klid mohutných stromů. A viděl a pociťoval dokonale jasně i jakéhokoliv člověka. Stačilo mu zaměřit pohled duše — a mohl znát jeho myšlenky, emoce, minulost té duše a pravděpodobnou budoucnost.

Ale On přitom zůstával Jednotný s Všemohoucím Oceánem Lásky, Moudrosti a Síly, Který zrodil a podporuje život ve vesmíru.

Olav se stal jedním z Vladců Univerza. On podporoval individuální životy na Zemi Svojí Láskou a Sílou — Sílou, vycházející z Velikých Hlubin, kde byl jen Oceán Boha, nerozdělitelný na jednotlivosti.

Olav se díval na všechno, co se dělo, z těchto Hlubin.

Stačilo Mu natáhnout Ruku — a mohl pociťovat na dlani lodi v bouřlivém nebo klidném moři, i města se spoustou lidí je obývajících, i lesy s jejich osazenstvem, i moře s jejich obyvateli… Jeho Všudypřítomnost neměla hranic!

Měl k dispozici Moudrost Bohů, a jakoukoliv vědomost mohl načerpat v tomto Zdroji Moudrosti.

Jakékoliv Jeho slovo nebo činnost dosahovaly cíle. Proto On nikdy nepronášel zbytečná slova a nevykonával činy, pokud to nebylo nezbytné.

* * *

Mnohé Svoje přátele už Olav přivedl do «Božského Přístavu». Oni s Ním teď byli pohromadě — ve Velikém Domově Prvopočátečního. A oni teď také vykonávali Svou Práci na pomoc lidem — jak v severských, tak i jižních zemích.

A byl mezi Nimi Run. Mnozí básníci a skaldové slyšeli v okamžicích inspirace Jeho slova, přicházející k nim ze Světla!

Krásný byl odchod ze života tohoto Velikého Skalda, který prožil život tak odvážně a zářivě! Když Runovo tělo, probodnuté šípem, leželo na Olavových Ohnivých Rukách a Duše se ponořovala do Prvotního Zdroje Božského Světla, viděli lidé blažený úsměv na ústech opuštěného těla. A zmocňoval se jich údiv…

A Run vešel do Svého Nového Božského života. A Olav a mnozí Druzí Mu blahopřáli k Jeho slavnému Vítězství, který může být završen lidský život!

… Je tomu dávno, co v zemi, nazývané Gardarika, znovu získala tělo a vyrůstala Annika. Měla nové jméno, a její osud byl překrásný! Mnozí Bohové pečovali o její růst.

I Sám Olav rád přebýval Duší vedle Ní. On trpělivě čekal až přijde ten čas, kdy ona svým usilováním na Veliké Cestě získá celou úplnost Božskosti a vyplní všechno, co pro ni bylo naplánováno. On čekal na tu chvíli, kdy ji — Dosáhnuvší — bude moci zavést do Všeobecného Domova a říci : «Vítej, Milovaná! Ty jsi přišla! Ty jsi přijata!»

A mnozí druzí z Olavových přátel ještě pokračovali každý ve své Cestě, vtělovali se do nových těl — aby získali a rozvíjeli lásku, moudrost a sílu, které jim umožní překonat vzdálenost, oddělující člověka — od Božského světa. Přičemž ta vzdálenost se neměří mílemi. Ale stupněm zjemnělosti, krásy a síly přeměněné duše.

Olav měl radost, že mezi jdoucími ke Světlu viděl Své společníky, kteří byli Jeho druhy v předchozích dalekých plavbách. Mezi nimi byl i Richard, kormidelník Vagni a jeho odvážná žena, a mnozí a mnozí další…

Olavovi se podařilo mnoho lidí neřesti zastavit na jejich falešné cestě, změnit jejich žalostný úděl, a dát jim správné pochopení a šanci napravit svůj osud.

A během uplynulých staletí On získal mnoho nových žáků a žákyň!

Božský Poutník mohl přijít do kteréhokoliv domu na Zemi. Vítali ho tam různě… A osudy těch lidí se měnily v souladu s tím, zda zavrhovali či přijímali ty Dary, které jim předával Božský Host.

* * *

Bylo časné jaro. Děti, Erik a Frída, nesly po zledovatělé cestičce od potoka vědro s vodou.

Děti byly maličké: chlapci bylo šest let, a jeho sestře nebylo víc, než pět. Vědro bylo těžké. Děti často uklouzávaly, a ledová voda pak vyšplíchávala a spalovala je svým chladem. Nakonec se děti zastavily, aby si odpočinuly.

Znenadání vyšel zpoza stromů ohromný bílý vlk.

— Takový velký pejsek! — vykřikla Frída.

Ale Erik se domyslel, že je to vlk, objal sestru, a zakryl ji svým tělem.

Hned za vlkem vyšel z lesa Poutník v plášti s kapucí.

— Nebojte se! Je to kamarád a neublíží vám! — řekl Poutník dětem.

Bílý vlk přiběhl a začal svým teplým jazykem olizovat namrzlé dětské ručičky.

Neznámý také přišel blíže.

— Dovolíte, abych vám pomohl odnést tohle vědro?

— Ano, Pane! — Odpověděl Erik.

— Pak tedy — ukazujte cestu!

… Erik šel vpředu. Za ním šla Frída, a přitom hladila vlka. Následoval je Neznámý s vědrem. A nad nimi letěl havran.

Když přišli k domu, vlk si lehl u prahu, a havran se usadil na střeše.

Chlapec otevřel dveře:

— Vítejte v našem domě, Pane! My vždy rádi přivítáme hosty! — pronesl slova, která nepochybně předtím často slyšel od rodičů. Potom — už uvnitř domu — rozpačitě pokračoval:

— Odpusťte, že je u nás chladno… A nemáme Vás skoro čím pohostit… Otec se už velice, velice dlouho nevrací z plavby. A maminka je nemocná. Ona už třetí den spí… My ji nemůžeme probudit. A došlo nám dřevo; a klestí velice rychle shoří a skoro nehřeje.

… Erik přiložil na chladné ohniště tenké větvičky, obalené ledem, ale nedokázal je zapálit.

Host postavil vědro na podlahu na určeném místě, přistoupil k ohništi — a vzplanul živý silný plamen, jako by tam ležela otep suchého dřeva.

V té době Frída rozestavila na stůl hrnky a doprostřed položila na talířku zbytek suché ječné placky.

Host řekl:

— Pokusím se vzbudit vaši maminku.

… Přistoupil k lůžku, na kterém bez hnutí leželo tělo Erikovy a Frídiny matky, a sedl si na okraj.

— Probuď se, Solvejg! — vyzval ženu jménem, které Mu žádné z dětí neřeklo. — Vrať se: máš dobré děti, potřebují tě!

… Solvejg si hluboce povzdechla a otevřela oči. Potom se zvedla na posteli a s radostným údivem pohlédla na neznámého:

— Kdo jsi Ty, Žijící ve světech na druhé straně smrti právě tak svobodně, jako Bohové? Já jsem si myslela, že jsem zemřela…

— Přátelé Mě obvykle nazývají Olav, — odpověděl host. — Pojďme ke stolu, Solvejg: tvoje děti mají hlad!

… Olav vzal svoji plátěnou tašku a začal z ní vyndávat různé pochoutky a rozkládat je na stole: teplý a měkký chléb, máslo, sýr, med, ořechy, sušené ovoce.

To všechno by se nemohlo vejít do malé tašky, pokud by se to tam pokusil naskládat zpátky…

Po jídle se Frída zeptala:

— Mohla bych nakrmit tvoje přátele a společníky, Pane?

… Olav jí to s úsměvem dovolil.

A tak děti hostily Trjuggviho a Alvise, a ti se potom zapojili do jejich dětských her.

Večer, když Erik a Frída už spali, zeptala se Solvejg:

— Jak se Ti můžu odvděčit za návrat do života v tomto těle? Nezachránil jsi jen jeden život, ale tři. Moje děti by nepřežily…

— Tvůj vděk bude jednoduchý. Já tě naučím něčemu ze Svatých Božských Vědomostí, které jsou prospěšné každému člověku. A ty tomu naučíš svoje děti, aby i ony — až na ně přijde řada — naučily svoje děti a další lidi tomu, jak žít v souladu s Božskou Vůlí.

Existuje svatý zdroj lásky, který má každý člověk. Je to jeho duchovní srdce. Probudit k životu tento zdroj — to je úkol, který můžeš pomoci realizovat mnoha lidem.

Naučit srdce matky lásce ke všem Božím stvořením je lehké! Vždyť právě tak, jak matka miluje svoje děti, — tak i Bůh miluje ty Svoje!

Ale dětí má Bůh bezpočet, poněvadž jsme všichni Jeho děti!

A právě tak, jako když dobrá matka pěstuje v dětech to dobré a zabraňuje špatným náklonnostem, — tak vychovává duše i Bůh.

Tvoje mateřská láska, kterou jsi už rozvinula, ti pomůže poznat tu velkou lásku, která může vyrůst až do spojení s Láskou Boha!

Co pro to musíš udělat?

Jestliže se naučíš právě takovou láskou, jakou miluješ svoje děti, milovat všechny dobré bytosti, — pak bude vzrůstat láska ve tvém duchovním srdci. A bude se s každým dnem rozmnožovat!

… Olav pobyl na návštěvě v domě Solvejg nejeden den. Poněvadž by nebylo správné — vrátit duši do těla, a přitom v ní mnohé nezměnit; nenaučit ji tomu hlavnímu…

A když srdce Solvejg našlo pevnou oporu v Bohu — pokračoval Olav ve své Cestě.

* * *

V centru bohaté osady stál hostinec.

Jeho návštěvníci popíjeli pěnivé pivo a probírali poslední novinky.

Neznámý v plášti s kapucí vešel tak tiše, že by si Ho nikdo ani nevšiml, pokud by nebylo jeho společníků: ohromného bílého psa, podobného vlku a havrana, pokojně sedícího na Jeho rameni…

Návštěvníci hostince se dali do smíchu a začali žertovat:

— Že by už sem zavítal Sám Ódin, aby si vypil pivko?

— Ne: Ódin má plášť modrý, a špičatý klobouk! A ještě — vždyť Ódin je přece jednooký! A vlky musí mít dva, a havrany — také dva!…

— Tak se ještě napij — a rozdvojí se ti havran, i vlk!

… Po těchto slovech zapomněli na Poutníka, který si našel místo dál od nich a pivo si neobjednal.

A veselí několika opilých návštěvníků se změnilo v hádku.

Pustili se do sebe pěstmi.

Rváči převrhli stůl, a z něho spadlo na zem všechno jídlo.

Ze vzdáleného kouta hostince se zvedl chudý stařík, který se živil nedojedky, které občas zbyly po hostech. Přišel a sehnul se, aby mohl sebrat spadlý chléb — předtím, nežli ho rváči rozdupou.

Ale znesváření bleskově přenesli svoji pozornost na ubožáka:

— Zmiz, otrhanče!

— Dovolte mi sníst ten chléb! Vždyť vy už ho jíst nebudete! A sluhové ho vyhodí, až budou zametat podlahu…

— To jídlo jsme si zaplatili my, a ne ty! Ale ostatně — žer, prase!

… A s chechtáním srazili kopanci staříka na zem — tak, že upadl obličejem do jídla, rozházeného po podlaze…

Tahle podívaná už vyvolala bouřlivý chechtot u všech návštěvníků hostince, kromě Poutníka s vlkem a havranem. Olav se zármutkem sledoval, co se děje.

Pak pohladil Svoje společníky, a dal jim tak svolení jednat.

Ohromný vlk se vrhl s vyceněnými sněhobílými zuby na ty, kdo se posmívali ubohému staříkovi. A havran na ně zaútočil svrchu, a hrozil, že jim vyklove oči.

— Zadrž ty tvory! — vykřikli v hrůze ti, kdo vyvolali hádku.

Ale Olav s odvoláváním Svých pomocníků nepospíchal.

… Stařík si rychle sebral chléb a odešel pryč. A Trjuggvi a Alvis se pustili do jídla, v hojnosti rozházeného po podlaze. A dokud jejich oběd neskončil, nemohli se ti, kdo bili staříka, ani pohnout. Protože stačilo, aby udělali ten nejmenší pohyb — a vlk hned vycenil zuby, a přitom obrátil hlavu na jejich stranu, jako by je varoval: «Jenom se zkuste pohnout — a budete pokračováním našeho oběda!» A havran to potvrzoval výhružným křikem.

Až když Trjuggvi a Alvis spořádali všechno jídlo, vrátili se k Olavovi.

Hostinský se rozhořčil nad tím vším, co se přihodilo, s velkým zpožděním:

— Odveď si ty obludy, pane! Tady se musí udělat pořádek!

— Oni ten pořádek nenarušili. Oni ho právě obnovili. Podlaha je čistá, rváči jsou potrestáni, stařík si vzal chléb. A jestliže přikážeš, aby mu dali polévku, pak si myslím, že bude pořádek naprosto úplný.

… Olav před hostinského položil peníze za polévku a pokračoval dál v řeči, obraceje se už ke všem:

— Já jsem přišel zdaleka a uviděl jsem tu velice podivná pravidla, které vy nazýváte pořádkem.

Tak mnoho diváků bylo u toho, co se přihodilo… Vy jste se posmívali chudému starci a jídlu, rozházenému po podlaze…

Je vidět, že život v dostatku obyvatelům vaší vesnice neprospívá!

Ti, kdo zapomněli, co je to hlad, si často přestávají vážit práce, vložené do vypěstování a přípravy jídla. Lehce vyhazují jídlo, a spoléhají se na to, že když mají peníze, koupí si znovu další — až se jim bude chtít jíst.

Nezdá se jim to teď jako zločin — před těmi, kdo trpí hladem, — vyhazovat na smetiště jídlo, které by pro někoho mohlo být záchranou.

Zamyslete se nad tím, jaký je skutečný pořádek! Jinak se osud toho starce může stát i vaším osudem!

Kdo z vás chce skončit život v osamělém stáří, v hladové bídě?

Nikdo?

Proč se tedy lhostejně a se smíchem díváte na to, co se děje před vašima očima?!

Vždyť vy přece můžete udělat život kolem vás — rozumnějším a spravedlivějším!

Každý z vás to může udělat!

A volba je na vás!

… A Olav se svými společníky — vlkem a havranem — opustili hostinec.

… Říká se, že se ti lidé od té doby hodně změnili. Už se neposmívali těm, kdo se dostali do neštěstí. A začali hospodárně zacházet s jídlem. A byli také ochotni pomoci těm, kdo pomoc potřebovali.

A dokonce od té doby v tom hostinci dávali zdarma najíst těm ubožákům, kteří nemohli za jídlo zaplatit.

* * *

U ohňů ležela těla vojáků, zraněných v bitvě.

Ale ta těla neležela jen na zemi, ale i na Rukách, neviditelných obyčejným zrakem. Na Rukách Lékaře, Který přišel neznámo odkud a nabídl Svou Pomoc.

Říkalo se, že ohromný havran svým křikem přivedl tohoto Lékaře k místu, kde byl nespočet padlých v bitvě, a kde trpěli ranění, nacházející se ve stavu mezi životem a smrtí.

Olav přistupoval k jednomu po druhém po pořádku. Někomu prokazoval pomoc tak, že využíval všechny možnosti Božského Léčitelství, druhým jen tím nejobyčejnějším způsobem vymýval, vypaloval a převazoval rány.

A pokaždé, když léčil těla, nacházel zároveň i slova, která přeměňovala a léčila duše.

A potom On postupně rozmlouval s veliteli obou vojsk a pokládal jim otázky, na které ti dotyční neznali odpovědi:

«Jaká ponaučení si lidé mohou brát z válek?

Proč se vítězové učí jen pýše, a ne soucitu?

Proč v poražených a ponížených zraje jen přání pomsty?

Proč nevidí svoji vinu ti, kdo umožňují, aby konflikty zájmů vládců přerůstaly v krvavá jatka pro národ?

Proč se historie lidstva měří, v podstatě, jen krvavými válkami, výměnou vládců a přerozdělováním hranic?

Kdy se nad tím, konečně, budou chtít zamyslet ti, na kterých tohle všechno závisí?»

* * *

Mnoho velkých i malých činů vykonal Olav! Mnoha lidem On pomohl! Štědře se dělil o Božskou Moudrost!

A lidé získávali pochopení v té míře, jaká byla přiměřená jejich schopnostem.

Olav dovedl pomoci i sklíčenému žalem, a uzdravoval tu duši tím, že v ní křísil lásku a naději. Dokázal i usmířit nepřátele, a odvrátit krvavou pomstu.

On se vždy díval do duše člověka a obracel se k tomu světlému a dobrému, co bylo v každém… Doslova probouzel semena dobra, která jsou v každém člověku, ale ne ve všech už vzešla…

Ten, kdo Olava poslouchal, měl vždy svobodu volby. Posluchač mohl Pravdu přijmout nebo nepřijmout.

… Dlouho tak žil Olav na Zemi.

A potom — On opustil tělo, které zmizelo v jednom okamžiku v Ohnivém záblesku. Teď už musejí v Jeho Práci na Zemi pokračovat Druzí…

* * *

Sedíme vedle sebe: já a Božský Ódin.

Přede mnou jsou listy téměř dokončené ságy.

Ódin shrnuje závěr:

— Kolik toho dokázal na Zemi Olav udělat?

Práce Olava a mnohých Druhých Dosáhnuvších posloužila k tomu, že si — po uplynutí staletí — předtím bojovné národy, obývající Skandinávský poloostrov, oblíbili pasení stád a obdělávání země. A země těm lidem začala přinášet bohatou úrodu!

A ten, kdo pěstuje úrodu, se už nevydává na vojenskou výpravu, aby sebral plody práce druhým.

Stále více bylo míst, kde na jaře rozkvétaly sady. A stále častěji se lidé vydávali na cesty proto, aby poznávali nové země nebo pokojně obchodovali.

Křesťanství, přijatému konungy těchto zemí, se jejich poddaní mnohem dobrovolněji přizpůsobovali, nežli v sousedních zemích. A dlouho vedle sebe poklidně žili ti, kdo věřili v Ódina a Thora, — a ti, kdo pronikali do Ježíšova Učení.

Olav byl jedním z Těch, Kdo jsou stále zaměstnáni Velikou Prací při pomoci duším v jejich evoluci.

To je ta Práce Bohů, u které nedohlédneš na začátek a která nemá konce. Poněvadž moudré Božské Duše věčně pomáhají v růstu a usměrňují rozvoj všech měnících se lidských pokolení.

A z každého z těch pokolení — vcházejí Nemnozí do Božské Jednoty. Oni jsou tou Úrodou, sklízenou Velikým Sadařem.

Tak pokračuje Práce Těch, Kdo moudře a bez násilí pomáhají lidem poznávat: proč žijí na Zemi a jak mají žít…


<<< >>>
 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt