Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

Zázraky

Celý život jsem žila s touhou po zázraku, ve víře v zázrak. Věřila jsem tomu, že je možné: létat, uzdravovat Božským Dotekem, křísit z mrtvých…

Skutečné zázraky přišly do mého života zároveň se začátkem učednictví. Ale ve mně stejně dál žilo jakési dětsky egoistické přání zázraku materializace — něčeho takového, co je možné si ohmatat rukama… Zázrak poznání Boha, který jsem prožila, ještě úplně nenahradil moje prosté lidské představy, že zázrak je — když se je tak "ze vzduchu" objevují předměty, nebo když zmizí vagón vlaku, letadlo, nebo když v hale začne sněžit…

Já jsem už dovedla splývat s proudem Pranávy, s Mahádubly našich Božských Učitelů, vcházela jsem — zatím je trošičku — do Příbytku Stvořitele… Ale za zázrak jsem to nepovažovala. Začalo to být obyčejné… — tak jakýpak zázrak?! Bylo to podobné tomu, jako nevidíme zázrak na jaře v rozkvétajícím poupěti, v obrovském stromě, který vyrostl z nepatrného semínka, v zázraku života, v zázraku Božského Stvoření…

A tak mi to jednou vysvětlil David Copperfield žertem — ale také s pomocí zázraku…

… Byli jsme v lese, byl konec léta, tento den jsme hodně pracovali, ušli jsme patnáct kilometrů a byli jsme unavení…

Přišel David. A tak radostně nám začalo být v Jeho přítomnosti, že z nás únava úplně spadla…

A mně "blesklo hlavou", že požádám Davida o zázrak. Co je to pro Něho — zmaterializovat mi maličkou sněhovou vločku na dlani?! Nikdo si toho ani nevšimne: vločka přece hned roztaje… A tak jsem nějakou dobu šla, a přitom Mu nenápadně nastavovala dlaň, ale pak jsem na svou hloupou prosbu zapomněla… — šla jsem a přitom se obdivovala Davidovi, Jeho Božskému Úsměvu…

Ale po několika minutách se náhle na jasném nebi — při zářícím slunci — objevil nepatrný tmavě šedý mráček. A… s náporem větru na nás začaly dopadat sněhové vločky a kroupy… Slunce dál oslnivě svítilo a právě tak oslnivě zářil Davidův úsměv: chtěla jsi zázrak — tady ho máš!

… Držela jsem na dlaních tající sněhové vločky, bez dechu, strnulá obdivem…

Ale je pravda, že jsem se i kála: vždyť všichni kvůli mně promokli.

… Ale potom se znovu děly i opravdové zázraky: naši Božští Učitelé: Satja Sáí Bába, Ježíš, Krišna a David nám darovali Splynutí se Sebou, a my jsme se znovu ponořovali do Příbytku Stvořitele…

Já se teď nebudu pokoušet předat pocity doteků individuálního vědomí k Vědomí Stvořitele, nebudu se pokoušet vyprávět o stavech rozplynutí, Splynutí… Tuto znalost není možné předat jen s pomocí slov. Ať to každý, kdo se vydal na Cestu, pozná sám…