EKOPSYCHOLOGIE/Stupně duchovní Cesty (přednáška)

Stupně duchovní Cesty (přednáška)

Člověk, který pevně vykročil na pravou religiózní Cestu, po ní může projít následujících sedm stupňů:

1. Získání správného pochopení svého vyššího Cíle a způsobů Jeho dosažení.

2. Přivedení sama sebe do souladu se záměrem Boha v etickém směru — zbavením se etických nedokonalostí a rozvíjením nezbytných vlastností.

Nejdůležitější z takových vlastností je láska.

3. Zjemnění sebe — jako vědomí — s cílem proniknutí do vyšších vrstev mnohorozměrného prostoru (eony, loky), z nichž je nejjemnější Příbytek Vesmírného Prvotního Vědomí — Boha Otce, Tvůrce.

4. Kvantitativní rozvoj zjemnělého vědomí.

5. Osvojení technik Splynutí s Bohem.

6. Upevnění se ve Splynutí s Tvůrcem.

7. Získání Božských schopností — a pomáhání vtěleným bytostem už jako Svatý Duch.

Pro většinu čtenářů, zavedených do bludů ateistickou a sektářskou propagandou se takové uspořádání problému může zdát neočekávané a nepravděpodobné. Ale vždyť právě tomu v průběhu veškeré historie lidstva učí Bůh — prostřednictvím proroků i Sám osobně, když se lidem zjevuje v lidských tělech Mesiášů, Avatárů, Kristů (tato slova označují jedno, i když v různých jazycích).

Smysl života každého z nás spočívá v rozvoji sebe — jako vědomí — zpočátku uvnitř současných tělesných schránek, a potom i za jejich hranicemi, v neohraničeném mnohorozměrném vesmíru.

Tento rozvoj probíhá ve dvou hlavních směrech: kvalitativním a kvantitativním.

První zahrnuje tři složky: intelektuální, etickou, a také zjemnění.

A kvantitativním směrem je myšlen přímý růst «shluku» energie individuálního vědomí, který se poté — prostřednictvím speciálních meditačních technik — vlévá do Oceánu Vesmírného Prvotního Vědomí, nazývaného v různých jazycích různě: Tvůrce, Bůh Otec, Jehova, Alláh, Tao, Íšvara, Svarog atd.

… Vesmír je mnohorozměrný. To není matematický závěr, ale realita bezprostředně poznávaná člověkem. Prostorové dimenze byly religiózním praktikům známy už v dávnověku. Řecky se nazývaly eony, v sanskrtu loky, V Agnijóze byl používán termín «vrstvy».

Nejvyšší, prvotní prostorová dimenze je Příbytkem Prvotního Vesmírného Vědomí, Které, jak to bylo podrobně popsáno v Bhagavadgítě, periodicky vytváří «projevený» svět prostřednictvím zhutňování kosmické energie — protoprakriti, která je rozptýlena ve formě elementárních částic. Na vytvářejících se «ostrůvcích» hmotné látky se usidlují nepatrné částečky druhého typu předtím rozptýlené energie — protopuruši, od kterých se očekává, že se cestou mnohačetných vtělení do organických těl rozvinou do Božskosti a poté se vlijí do Prvotního Vědomí a obohatí Ho tak samy sebou.

Tento proces rozvoje duší začíná počátečním formováním nepatrných shluků energie na krystalech, dále následují vtělení do rostlinných, poté živočišných a potom i lidských těl.

Úkol člověka — jako závěrečné etapy rozvoje individuální duše — spočívá v tom, aby vynaložil úsilí k co nejrychlejšímu přivedení sama sebe k Božskosti a Splynutí s Tvůrcem.

* * *

«Stvoření světa» není celovesmírný jev. Vždyť astronomové trvale pozorují zrody nových systémů hvězd a planet.

A druhé systémy, které už mají život za sebou — hynou v «černých dírách», které vytváří Bůh. To je také jejich «konec světa».

Při tom všechny duše, které do této chvíle nestačily dosáhnout Božskosti, hynou, znovu se rozpadají do stavu protopuruši. A materiální součást rozpadajících se «ostrůvků» i materiálních těl lidí, živočichů a rostlin — se přeměňuje v protoprakriti, stává se materiálem pro nová následující stvoření.

Protoprakriti a protopuruša se nazývají společným termínem akáša. (Mimochodem, překlad tohoto slova do ruského jazyka jako «éter», se kterým je možné se setkat v některých vydáních knih, je naprosto neadekvátní).

O podstatě mnohorozměrné stavby vesmíru jsme mluvili hodně už předtím. Teď už jen vysvětlím, že je podobná tomu, jak například různé rozhlasové vlny, odlišující se ve frekvenci vibrací, existují souběžně v jednom a tom samém prostoru, a přitom si nepřekážejí a vůbec spolu nesouvisí. A všechny se nacházejí v hloubce mnohorozměrnosti pod světem pevné hmoty, včetně hmoty našich těl, a přitom je za normálních podmínek nepozorujeme.

Právě tak i duše, obydlující hrubší eony, nevidí, nepozorují to, co se děje v eonech hlubších, jemnějších. I když jsou odtamtud ovládány.

… Přestěhovat se do jemnějších eonů je možné jenom ve vtěleném stavu — za vynaložení duchovních úsilí. Protože transformace («transmutace») energie vědomí probíhá právě a jenom ve «specializované továrně», kterou je tělo, schopné získávat a používat — konkrétně — pro potřeby transmutace a růstu velikosti «shluku» vědomí — energii získávanou z přeměny obvyklého jídla.

Z toho je snadné pochopit, že žádné modlitby a číkoliv «oficiální požadavky» nemůžou žádným způsobem přestěhovat duše z eonů pekla do eonů ráje. Legenda o tom, že Ježíš Kristus osvobodil hříšníky z pekla, obsahuje zkreslenou informaci: On přinesl spásu pro nevtělené a vtělené hříšníky tím, že jim daroval Boží Učení o tom, jak se zbavit pozemských a i nepozemských utrpení prostřednictvím zjemnění vědomí — něžnou láskou, odpouštěním, soucitem, vymýcením v sobě hněvu a veškeré hrubosti, odstraněním egocentrizmu.

* * *

Upozorňuji na to, že se v literatuře někdy můžeme setkat s neadekvátně použitým termínem «čtvrtý rozměr». Můžete to vidět dokonce i v «Knize Ježíše»*, kde Ježíš také používal tento termín, když mluvil se společníkem v diskuzi «jeho jazykem», to znamená, mluvil těmi slovy, které používal spolubesedník, a v těch významech, které dotyčný znal. V uvedené knize byl tento termín použit dokonce ve dvou různých neadekvátních významech: jako Příbytek Boha Otce a jako souhrn nemateriálních eonů.

Ale ve skutečnosti, pokud budeme vycházet z logiky vytvoření samotného termínu «čtvrtý rozměr», je to právě hmotný svět, ve kterém se jasně ukazuje, že nemá tři, ale čtyři «rozměry»: délku, šířku, výšku a čas.

* * *

Ale budeme pokračovat v rozhovoru o vesmírné Evoluci.

Osidlování každého nového «ostrůvku» Stvoření začíná tím, že se tam zabydlují Duchové, kteří dosáhli Božskosti ve Své evoluci na jiných «ostrůvcích». Právě oni se stávají Staviteli a Opatrovníky evoluce života na takových planetách.

Veškerý prostor uvnitř a kolem naší Země je také proniknut Jejich ohromnými Vědomími, Která se v souhrnu nazývají Svatým Duchem nebo Bráhmanem.

To znamená, jak už je čtenáři jasné, že Svatý Duch vůbec není nějaké «vyzařování» Boha Otce (nebo Boha Otce a Božího Syna). Ne! Svatý Duch jsou Živá Božská Vědomí, jemná, milující, vychovávající nás, nacházející se trvale uvnitř i vně našich těl. Oni jsou vždy velice rádi, když na Ně obracíme svoji pozornost s láskou k Nim, připraveni přijmout jejich pomoc kvůli tomu, abychom se s Nimi sblížili — s Jejich stavem.

To samé je možné říci i o Vědomí Tvůrce. Ono je v úplné hloubce mnohorozměrnosti. A je nekonečné.

Ono je, tak jako Vědomí Svatého Ducha uvnitř (v mnohorozměrné hloubce) pod každou buňkou našich těl. Vzdálenost k Němu, jak to výborně zformuloval Ježíš Kristus*, není větší… než tloušťka listu tenkého papíru.

A nepotřebujeme při hledání Boha nikam létat ani zvlášť daleko jezdit: On je přímo tady a teď, přímo v nás. Jenom — v jiném eonu. A nás od Něho neodděluje nic jiného, než naše hrubost, zapříčiněná religiózní nevědomostí a nerozvinutým vědomím.

Boha musíme najít uvnitř, v hloubce vlastních duchovních srdcí. Tato známá formulace není jen krásnou metaforou, ale zcela konkrétním ukazatelem směru vynaložení našich úsilí.

… Kromě Příbytku Tvůrce existují i další eony, odlišující se podle úrovně jemnosti — hrubosti. Jemnější z nich se nazývají rajskými. Hrubší — pekelnými.

Takže, pokud se chceme vyhnout peklu po odloučení od svého mrtvého těla — musíme se už teď naučit pevně a trvale existovat jenom ve světlých, čistých, jemných stavech vědomí.

Protože, když opustíme tělo, žijeme dále právě v tom stavu, na který jsme si nejvíce přivykli za života v těle.
A — v souladu s tím — se ocitáme v eonu, zabydleném bytostmi, které jsou nám podobné: zlými, krutými, popudlivými, neklidnými, lživými — nebo laskavými, klidnými, něžně milujícími, starostlivými…